Byl jednou jeden dům | Rezidence 3D Modřany

Nový seriál Rezidence 3D - Byl jednou jeden dům

Příběh jednoho domu...

Díl č. 5

pribeh_domu/ilustr33.jpg

„Tak kdy nám ji přivedeš ukázat?“ zeptala se znenadání při večeři mamka.
„Koho?“ vykulil jsem oči.
„Tu svoji slečnu přece,“ řekla, jako by se nechumelilo.
Chvíli jsem byl v pokušení tvrdit, že žádnou nemám, ale pak mi to nedalo a zeptal jsem se: „A jak víš, že nějakou mám?“
„Když se sedmnáctiletý kluk jako ty zničehonic každé ráno holí, půl hodiny se češe před zrcadlem a začne používat deodorant, může to mít jedinou příčinu.“
„Hotová slečna Marplová,“ ulevil jsem si.
„A taky je poznat, když s ní mluví mobilem,“ přidal se můj mladší bráška Míla. „Vždycky začne tak srandovně kňourat.“
„Ty sklapni, prcku, nikdo se tě na nic neptal!“ utrhl jsem se na něj.
A pak následoval div ne křížový výslech. Jak se jmenuje, kde bydlí, jak jsme se poznali, co dělají její rodiče, no hrůza.
„Tak co takhle příští neděli?“ vrátila se nakonec mamka k původní otázce.
„To jsme chtěli jet na celý den na fesťák,“ bránil jsem se.
„Tak v sobotu,“ nenechala se máma odradit.
„Ale mami, říkal jsem ti, že Jana není z Prahy, přece nepojede v sobotu sem, pak na noc domů a ráno zase zpátky,“ namítal jsem.
„To máš z toho, že si namlouváš holku z venkova,“ zachechtal se táta. „Přitom v Modřanech je takovejch krásnejch holek.“
Jenže máma si vždycky ví rady.
„No, tak… tak když s tím budou souhlasit její rodiče, může přespat u nás v ložnici pro hosty.“
Jana i její rodiče s tím kupodivu souhlasili, a tak mi nezbylo, než s návštěvou souhlasit. Máma si vždycky prosadí svou, to mi ostatně táta vysvětlil už dávno. Takže jsem další sobotu po poledni jel Janě naproti na nádraží, pak jsme se trochu courali po Modřanské rokli a kolem páté jsme dorazili k nám.

Svítilo sluníčko, takže naši seděli na předzahrádce a přes plůtek klábosili se sousedy z vedlejšího bytu. Po nezbytných formalitách jsme se šli trochu opláchnout a dát Janiny věci do pokoje. Za chvilku přišla mamka, že bude chystat večeři a nenuceně Janu požádala, jestli by jí pomohla. A mě normálně vyšoupla z kuchyně, že bych jim tam jenom překážel. Jasně, chtěla si Janu proklepnout. Tak jsem šel ven a čutal jsem si s Mílou. Přitom jsem napínal uši, jestli ke mně francouzským oknem nedolehne něco z hovoru u plotny. Hlasy jsem slyšel, ale rozumět jim nebylo, měl jsem pocit, že švitoří obě současně.

Pak nás zavolaly k večeři. Hned jsem poznal, že Jana u mamky prošla, a ulevilo se mi. Večer proběhl v pohodě. Když se rodina rozcházela ke spánku, dal jsem Janě cudný polibek na tvář a způsobně jsem se odebral do svého pokoje.

Nevím, jestli si rodiče uvědomili, že můj pokoj a pokoj pro hosty mají společnou terasu. Takže když jsem se v noci přesouval k Janě a ráno zase zpátky, neměli o tom ani páru.

A protože fesťák byl bombovej, bylo to pro mě víkend snů a splněných přání.

Díl č. 4

pribeh_domu/ilustr(1).jpg „Babička přijela!“ vykřikl malý Honzík nadšeně a vrhl se mi kolem krku. „No, no, neuškrť mě,“ durdila jsem se naoko.

„Ahoj, mami,“ objevila se u dveří dcera. „Vítej v našem novém bytě.“

„A kde máš Petra?“ ptala jsem se po zeťovi.

„Ten chodí z práce až večer, to víš, je to workoholik. Ale zase hodně vydělává.“

„Babí, já tě provedu, chceš?“ hlásil se Honzík.

„To víš, že chci, a začni u záchodu, ten po cestě potřebuji nejdřív,“ zasmála jsem se.

Záchod zářil novotou a čistotou. „Tady se musí krásně vytírat, když je záchod zavěšený na stěně,“ pomyslela jsem si.

Hned jak jsem vyšla, táhl mně vnuk do svého pokojíčku, aby se pochlubil, jak ho má krásně zařízený.

„A babi, podívej se, mám i terasu. Jde přes ní projít i do ložnice rodičů, pojď, ukážu ti to,“ a vedl mně po své tajné stezce.

Rodičovská ložnice byla větší, než Honzíkův pokoj, ale ani tady jsme se nezdrželi, protože Honzík triumfálně otevřel dveře na další terasu, která se táhla přes celou šířku domu. Tam procházka po terase končila vstupem do další místnosti.

„To je pokoj pro hosty, tady budeš spát,“ vysvětloval vnuk. „A podívej, máš tu vlastní koupelnu a záchod.“

„No to je úžasné,“ neudržela jsem se. „Tady budu mít větší pohodlí, než doma.“

Přes předsíň se dvěma vestavěnými skříněmi jsme se dostali do obývacího pokoje. Hned mě upoutal dvakrát lomený kuchyňský kout s velkou přilehlou spíží.

„To máš praktické,“ řekla jsem dceři, všechno je na dosah.

„Ano, a navíc nemusím být při vaření pořád zády k ostatním,“ pochvalovala si.

„No né,“ vyjekla jsem vzápětí, když jsem se lépe porozhlédla. „Tady je snad taky terasa!“

„Je, máme celkem tři,“ chlubil se Honzík.

„A běž se podívat na ten výhled,“ dodala jeho matka.

Poslechla jsem ji a vydechla jsem úžasem. Přes červené střechy domků bylo vidět na zelenou stráň na protějším břehu Vltavy. V dálce k jihu se připojovala Berounka a nad soutokem obou řek se klenula majestátní soustava silničních mostů a nadjezdů. Pestrobarevné šňůrky aut bylo vidět celkem zřetelně, ale protože k nám nedoléhal žádný hluk, vypadaly jako namalované.

„Dáme si tu kafe, mami, co říkáš?“ zeptala se dcera.

„To by bylo fajn,“ přisvědčila jsem, usedla ke stolečku a nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce.

Díl č. 3

„Táto, pojď už domů!“ zavolala paní Věra otevřenými dveřmi na terasu.

„Mně je tady dobře,“ ozvalo se v odpověď.

„Nastydneš se,“ trvala na svém popuzená choť, „ a pak mi tady budeš skuhrat, že ti je špatně, jako bych to neznala.“

„Ale no tak,“ chlácholil svou ženu pan Jiří, „tak mi to dopřej.“

„Co ti jako mám dopřát?,“ vyšla Věra dveřmi na terasu. „Co ti tu připadá tak úžasné?“

„Tohle všechno,“ pokynul pan Jiří hlavou. „Čerstvý vzduch, klid, koukám do korun stromů, nad hlavou mi zpívají ptáci. Mé oblíbené houpací křeslo, které mi slouží už čtyřicet let.“

„No vidíš,“ zasmála se Věra, „a to se ti sem nechtělo stěhovat. Co mi dalo práce, než jsem tě přesvědčila, abychom náš velký byt prodali a koupili si menší blíž k dětem.“

„No jo, protože je lepší vyhořet, než se stěhovat,“ zabručel Jiří a lokl si piva z láhve, kterou měl před sebou na stolku. „Zvlášť s tolika krámy, co sis přitáhla. Já bych to všechno vyházel.“

„To přeháníš, všechno se nám krásně vešlo do sklepa. V bytě máme jenom to, co potřebujeme.“

„Spíš to, co potřebuješ ty,“ upřesnil Jiří, ale nijak zlostně, spíš s humorem a proto, že se to od něj čekalo. „Ty bys věcmi, které nutně potřebuješ, zaplnila zámek v Ratibořicích.“

„Na zámku bych teda bydlet nechtěla,“ zasmála se Věra, „ kdo by to všechno uklízel? Stačí tenhle byt, ten je akorát takový, jaký potřebujeme. Všechno mám na dosah, od plotny vidím na terasu, vyluxováno mám za chvilku, nic nám tu nechybí.“

„Když mluvíš o té plotně,“ zeptal se Jiří, „co to tu voní?“

„Šmarjá, večeře,“ vyjekla paní Věra a odběhla dovnitř. Jiří spokojeně zavřel oči, dal si ruce v týl a pohodlně se opřel. V této pozici setrval několik minut, než se znovu ozval hlas jeho ženy:

„Budeš chtít to jídlo ven?“

Jiří se zvedl z křesla. „Ne, najíme se spolu vevnitř.“

Během jídla nemluvili. Až když Věra sklízela ze stolu a chystala se dát nádobí do myčky, řekl Jiří:

„Bylo to moc dobré, děkuju,“ a pohladil svou choť po ruce.

„To nestojí za řeč,“ zlehčovala Věra své zásluhy, ale bylo vidět, že má radost. „Dáš si ještě jedno pivo?“

Díl č. 2

Nové byty Rezidence 3D

Ve všední den ráno je u nás pěkný blázinec. Táta nás se ségrou vozí do školy, takže vstáváme všichni najednou. Teda je pravda, že já to mám do školy kousek, ale ségra chodí do mezinárodní školy, která je o kus dál, a když už vozí táta ji, tak já přece nebudu chodit pěšky.

Máma chystá v kuchyni snídaně a svačiny a všem se nám pod nohama plete malý bráška Péťa, který vstává první, i když by mohl klidně dál spát, protože ještě nechodí ani do školky.

Vůbec nechápu, jak jsme to zvládali ve starém bytě, kde byla jedna koupelna, jedno umyvadlo a jeden záchod. Dneska si v klidu můžu čistit zuby vedle ségry, která stráví před zrcadlem asi půl hodiny, a vůbec mi nevadí, že si táta každé ráno na záchodě čte noviny. V práci prý na to nemá čas.

A taky v koupelně nemusíme překračovat hromady prádla, protože na pračku a na sušičku máme zvláštní komoru. Máma pere prakticky furt, tvrdí, že při pěti lidech v domácnosti to jinak nejde.

Dávám si ve svém pokojíčku věci do tašky a lítostivě koukám oknem na zahradu, co máme za domem. To je takové moje království, kde trávím nejvíc času. Jenže teď musím do školy, zrovna když to vypadá, že bude hezky. Ale neva, počasí má vydržet až do neděle, a to bude fajn, protože to vždycky grilujeme a já umím z celé rodiny nejlíp rozdělat oheň.

Tak, věci mám připravené a jdu se nasnídat. Nejraději jím na otáčecí barové stoličce u pultu, co máme vedle kuchyňské linky. Bezvadně odtud vidím na televizi. Máma sice brblá, že bych se měl najíst v klidu, ale protože sama má televizi puštěnou pořád, tak s tím nic nenadělá.

Super je, že máme z terasy vlastní vchod do garáže, takže po snídani jenom vyjdeme z bytu před dům, seběhneme pár schodů a jsme u auta. Ségra se ještě většinou pro něco vrací, takže na ni čekáme. Když má táta dobrou náladu, tak mě nechá dálkovým ovládáním otevřít vrata od garáží, to mě děsně baví.

Co mě teda ale nebaví, je škola. Už aby bylo odpoledne, mám na přední zahradě trampolínu a slíbil jsem klukům ze třídy, že jim ukážu salto.

Jo a pak vytáhnu ze sklepa kolo a pojedeme s klukama k Vltavě na cyklostezku. Už se na to těším. Tak snad to v tý škole nějak vydržím.

Díl č.1

Nové byty Rezidence 3D

Červený autobus majestátně přišuměl přesně podle jízdního řádu. Pan Josef, čerstvý důchodce, svižně nastoupil a rozhlédl se po volném místě k sezení. Byl pyšný na svou fyzickou kondici a tu čtvrthodinku jízdy by i klidně odestál, ale přece jenom takhle k večeru už by si rád trochu pohodlí dopřál.

V zadní části vozidla na něj kdosi mával: „Pane Nový, tady!“ Poznal svého bývalého souseda.

„Zdravím vás, pane Červený, tak jak se máte?“ a usedl na poslední volnou sedačku.

„No to víte, pořád stejně. Revma zlobí, potvora. Vnučka se dostala na architekturu. A ti mladí, co koupili váš domek, jsou docela milí a moc se jim tam líbí. A co vy v tom novém bytě?“

„No, musím říct, že jsem si rychle zvyknul,“ odvětil pan Nový. „To víte, na údržbu domku už jsem nestačil, děti taky neměly zájem, navíc už byl dost zchátralý a do opravy by se muselo vrazit skoro tolik, co stál ten nový byt. Takhle jsem ve svém, v klidu, bez starostí, k mladým to mám pořád jenom kousek. Dobrý je to.“

„A zahrádka Vám nechybí?“ podivoval se pan Červený. „Vždyť jste byl zvyklý být pořád venku.“

„Ale já tam mám u bytu zahrádku. Bydlím v přízemí a rovnou z obýváku mi vedou dveře na zahrádku za domem. Je ohraničená takovou vysokou kamennou zídkou, takže když přijedou děti na návštěvu, můžeme nechat vnoučata, ať si na zahrádce hrají a nemusíme je hlídat. Pamatujete, jak náš Pepíček jednou vypochodoval ze zahrádky a šel na kolotoč?“

„Bodejť bych si to nepamatoval, hledala ho tenkrát celá ulice. To mu byly nějak dva roky, jestli se dobře pamatuju,“ smál se pan Červený.

Tma za okny autobusu mezi tím zhoustla a začala se rozsvěcet okna v domech podél cesty.

„Tak už budeme doma,“ pronesl pan Červený. „Víte, vždycky, když minu tenhle podjezd, tak pookřeju. Nějak to tu na mě zvláštně působí.“

„Já to tady taky mám rád,“ potvrdil pan Josef. „Žiju tu celý život a vůbec si nedovedu představit, že bych bydlel jinde.“

Chvíli mlčeli a zaobírali se každý vlastními vzpomínkami. Autobus zamířil do kopce. „Tak já už budu vystupovat,“ přerušil ticho pan Josef. „Přijďte někdy na návštěvu.“

„Jo, to přijdu rád. Ty nové domy vypadají moc pěkně, tak to aspoň omrknu zevnitř,“ zareagoval pan Červený.

Autobus s mírným trhnutím zastavil a otevřel dveře. „Tak dobrou noc,“ rozloučil se pan Josef, vystoupil z autobusu a zamířil k třem novotou zářícím domům. Měl to ke svým dveřím jenom pár kroků.

Úvod: Ideální rodinné bydlení

Nové byty Rezidence 3D

A nebude to vlastně jeden dům, ale tři domy navzájem propojené v jeden působivý celek. Nejsou to nijak velké domy, je v nich všehovšudy devětadvacet bytů, ale každý z té necelé třicítky bytů začne zanedlouho psát svůj příběh. Každý byt je jiný, každý se něčím od těch ostatních odlišuje, stejně, jako budou rozdílní lidé, kteří v nich budou bydlet.

Lidé si bláhově myslí, že oni si vybírají svůj budoucí byt. Netuší, že byt si vybírá je. Pečlivě si prohlédne každého zájemce, a jenom na něm je, zda mu začne našeptávat: „Kup si mě, tady se ti bude dobře bydlet.“ Když se mu kupec nelíbí, mlčí a neosloví ho. A pokud byt potenciálního majitele ničím neosloví, ten si ho obvykle nekoupí.

A pokud ano, nikdy si k němu nevytvoří osobní vztah, který chová ke svému bydlení většina z nás. Naše životy jsou neoddělitelně spjaty s bytem a s domem, v němž přebýváme, a to tím více, čím déle zůstáváme na jednom místě. Proto je pro většinu lidí tak obtížné se stěhovat z důvěrné známého prostředí. Opouštíme nejen zdi, ale i události, ke kterým v nich v průběhu let došlo. A když do svého bývalého bytu nahlédneme po letech, stále si ještě pamatujeme, kde stál jaký kus nábytku, pamatujeme si sousedy a naskakují nám vzpomínky na někdejší léta. Každý byt má svou historii, svůj příběh. Pojďme teď spolu předběhnout čas a zkusme si představit lidi, kteří v našich domech budou bydlet, a jejich příběhy. Možná, že to bude všechno jinak, ale kdo ví…