Rezidence 3D

„Babička přijela!“ vykřikl malý Honzík nadšeně a vrhl se mi kolem krku. „No, no, neuškrť mě,“ durdila jsem se naoko. 

„Ahoj, mami,“  objevila se u dveří dcera. „Vítej v našem novém bytě.“

„A kde máš Petra?“ ptala jsem se po zeťovi.

„Ten chodí z práce až večer, to víš, je to workoholik. Ale zase hodně vydělává.“

„Babí, já tě provedu, chceš?“ hlásil se Honzík.

„To víš, že chci, a začni u záchodu, ten po cestě potřebuji nejdřív,“ zasmála jsem se.

Záchod zářil novotou a čistotou. „Tady se musí krásně vytírat, když je záchod zavěšený na stěně,“ pomyslela jsem si.

Hned jak jsem vyšla, táhl mně vnuk do svého pokojíčku, aby se pochlubil, jak ho má krásně zařízený.

„A babi, podívej se, mám i terasu. Jde přes ní projít i do ložnice rodičů, pojď, ukážu ti to,“ a vedl mně po své tajné stezce.

Rodičovská ložnice byla větší, než Honzíkův pokoj, ale ani tady jsme se nezdrželi, protože Honzík triumfálně otevřel dveře na další terasu, která se táhla přes celou šířku domu. Tam procházka po terase končila vstupem do další místnosti. 

„To je pokoj pro hosty, tady budeš spát,“ vysvětloval vnuk. „A podívej, máš tu vlastní koupelnu a záchod.“

„No to je úžasné,“ neudržela jsem se. „Tady budu mít větší pohodlí, než doma.“

Přes předsíň se dvěma vestavěnými skříněmi jsme se dostali do obývacího pokoje. Hned mě upoutal dvakrát lomený kuchyňský kout s velkou přilehlou spíží.

„To máš praktické,“ řekla jsem dceři, všechno je na dosah.

„Ano, a navíc nemusím být při vaření pořád zády k ostatním,“ pochvalovala si.

„No né,“ vyjekla jsem vzápětí, když jsem se lépe porozhlédla. „Tady je snad taky terasa!“

„Je, máme celkem tři,“ chlubil se Honzík.

„A běž se podívat na ten výhled,“ dodala jeho matka.

Poslechla jsem ji a vydechla jsem úžasem. Přes červené střechy domků bylo vidět na zelenou stráň na protějším břehu Vltavy.  V dálce k jihu se připojovala Berounka a nad soutokem obou řek se klenula majestátní soustava silničních mostů a nadjezdů. Pestrobarevné šňůrky aut bylo vidět celkem zřetelně, ale protože k nám nedoléhal žádný hluk, vypadaly jako namalované.

„Dáme si tu kafe, mami, co říkáš?“ zeptala se dcera.

„To by bylo fajn,“ přisvědčila jsem, usedla ke stolečku a nastavila tvář paprskům zapadajícího slunce.